Jdi na obsah Jdi na menu
 

Antonín Kocábek, Týden 2012

Tajuplné klenoty, co nestárnou

 

Zvonění v uších
Antonína Kocábka
Týden, 26.2.2012
 
Jan Jeřábek: Mýlíš se, řekla láska (Galén)  

Čím byla pro Ivána Gutiérreze Zuzana Navarová, tím je pro Jana Jeřábka Jan Burian. Spolu s ním a kytaristou Františkem Jančem vytvořili počátkem devadesátých let seskupení Další konec světa, které navázalo na formaci Před vaším letopočtem. Jeřábek v obou představoval ten nejintrovertnější prvek a přinášel písničky ovlivněné magií i viděním světa, kterou mezi české písničkáře zasel už v sedmdesátých letech Oldřich Janota. Vychází z toho, že připustíme-li hypotézu, že existují trampští písničkáři, folkoví písničkáři nebo rockoví písničkáři (a vlastně dnes již i popoví písničkáři), pak Jan Jeřábek je jednoznačně písničkářem "alternativním" ve smyslu hledání vyjádření, a vůbec není odvážné říci, že vlnu takzvaného freak folku předběhl přinejmenším o dekádu.
 
Jeho nové album je jakousi kompilací typu "best of", písničkami posbíranými z dostupných (či přesněji již nedostupných) nahrávek, doplněných i několika  koncertními záznamy.  Na jednu stranu je tak možná maličko škoda, že tu téměř nikde není ke slyšení autor samotný, v nejsyrovější podobě, na tu druhou pak je nutno konstatovat, že veškeří hosté nejenže citlivě doplňují a zpestřují celek, ale nápaditým vkladem a všudypřítomnou chutí experimentovat mu dodávají na překvapivosti a tak i na nadčasovosti.

 

 
Tím, že skladby dostaly nápaditou vnější podobu - a vlastně nejde o to, zda jde zrovna o empatický saxofon Víta Kahleho nebo naopak surovou zběsile zkreslenou kytaru Františka Jančeho - a upoutávají už jen pestrostí aranží, je daleko snazší se nechat vtáhnout do jejich světa. Světa všímajícího si detailů, plného pozoruhodných postřehů tam, kde se jiní snadno nechají ukolébat obyčejností a nenápadností. Jeřábek je bytostný poetik, i přes "neupovídanost" umí maximálně využít tajuplnost, ale zároveň v jeho textech nechybí nenápadný humor ukrytý v paradoxech i v občas trochu sarkastických pointách.
 
Svět Jana Jeřábka, tak jak ho představuje výběr z jeho tvorby, je krajina skoro až návyková ve smyslu toho, že je lákavé se do ní opakovaně vracet. Autor k návštěvě zve jakoby nezúčastněně, ale zároveň s podivuhodnou naléhavostí. Dělí se o emoce i o vlastní postřehy a nebojí se svěřit se i s pochybnostmi. Ze všeho nejlepší je ale si u té nahrávky znovu uvědomit, že je - jak kdysi recitoval i v jednom z textů alba zmíněný Petr Váša - pořád naděje. Protože dokud budou existovat písničkáři jako Jan Jeřábek, tak nepraktičtí vůči hudebnímu průmyslu a tak samozřejmě nabízející jiná témata než ostatní i módní kopie zahraničních hudebních trendů, pak netřeba mít o tuzemskou hudbu strach.