Antonín Kocábek, Týden 2013
Brouzdání ve snech
Jít mimo vyšlapané cesty je vždy odvážné, ale zároveň ožehavé. Bez ohledu na pevnost uměleckého postoje a nekompromisnost v nepodbízení se posluchači, které by u jakékoli umělecké činnosti měly být samozřejmé, tento přístup ani v nejmenším nezaručuje úspěšný výsledek. Pokud se ale úmysl podaří naplnit, může být radost o to větší.
Jan Jeřábek: Otisky příběhů ze snů (Galén)
Jan Jeřábek patří k těm nejnenápadnějším z českých písničkářů a nikdy nenechal nikoho na pochybách, že jít s hlavním proudem nemá tu nejmenší potřebu. Jestliže ale jeho dosavadní tvorba - ať už ta sólová, ta s Františkem Jančem a Janem Burianem, a nebo ta v rámci skupiny Před vaším letopočtem - vlastně byla poslechově celkem přístupná, a i přes sympatickou "podivnost" víceméně tradičně písničková, ve svém nejnovějším projektu se pustil do ještě vzdálenějších, značně neprozkoumaných krajin.
Sám autor konstatuje, že se inspiroval svou profesí terapeuta a fascinací sny, z nichž některé konkrétní zpracoval a doplnil hudbou, vzniklou na "konceptuální metodě, kterou rozšířil o ambientní, etnické a noiseové prvky". Nezvyklá nahrávka tak má podobu skladeb, působících meditačně, a pohybujících se někde na pomezí melodramatu a improvizované hudební seance. Nabízí se tak srovnání s vynikajícím albem Povísně, na kterém skladatel Michal Vích zhudebnil vybrané povídkové příběhy.
I zde přispěla k výsledku celá řada hostů, jak muzikantským vkladem (členové Majerových brzdových tabulek, Vlastislav Matoušek), tak i svými hlasy (vesměs písničkářští kolegové - Martina Trchová, Petr Nikl, Jan Burian a další). Celková koláž ale ani v nejmenším posluchače nepřesycuje - všechny zvuky jsou dávkovány až minimalisticky úsporně, hlasy se střídají, zamyšleně odmlčují, kombinují až teatrální recitaci s častým šepotem. Výborně to evokuje to, jak si občas už polozapomenuté sny po probuzení oživujeme a rekonstruujeme.
Zároveň ale tím vzniká nejspíš neplánovaný zádrhel - hlas se tím mnohde proměňuje jen v další nástroj. Zajímavý, ozvláštňující celek, ale s tím, že sám obsah textu tím uniká pozornosti. Jistě tak není náhodou, že nejpřesvědčivější v podání je Petr Váša, který se prezentaci za pomocí různých forem recitace a deklamace, už léta věnuje. Pomáhá mu v tom ale, stejně jako Andree Landovské, i odlehčení v podobě černého humoru.
Pozoruhodně silně zde působí mimohudební prvky: ozvěny, pocit jak zvuk vyplňuje prostor, duchovní atmosféra - zde se zas nabízí srovnání s nahrávkou Pavla FajtaSouhvězdí Santini, vzniklé v sakrálních stavbách. Jeřábek nechává posluchače bloudit v labyrintu slov a zvuků, nenabízí mu žádný návod či cestu, jak to vše vnímat, a je tak jen na něm, bude-li k nahrávce přistupovat jako k relaxační kulise nebo k hudebně-emocionálnímu experimentu. Posluchačova imaginace přitom není výhodou, ale naprosto nutnou podmínkou.
Album se tak dobrovolně odsuzuje k tomu, že pro většinu příjemců zřejmě bude až příliš intelektuálně nedostupné. Zarputile setrvává na pozici na samém okraji alternativní scény - dál už je zřejmě jen tvorba industrialistů. Poslouchat ho může být až nečekaně náročné a psychicky vyčerpávající, ale i tak stojí za to tu zkušenost podniknout. Lze ho totiž brát i jako důkaz, že pokud vycházejí takto nekompromisní a mimo spotřební cesty zavádějící díla, znamená to fakticky, že všechna zdánlivě nutná autocenzurní hudební omezení a komerční podbízení, jsou vlastně naprosto zbytečná.
Antonín Kocábek, Brouzdání ve snech, Týden, 22.9.2013