Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jiří Moravský Brabec, F&C

24. 1. 2010

… Pokud na své nejnovější desce používá jako motto na obalu verše barokního duchovního básníka a mystika Angela Silesia, je to myslím předznamenání výběrové souvislosti, která je zásadní a hluboká. V Jeřábkově osobnosti jsou přítomny jisté mystické rysy, které se projevují i v jeho nehudebních aktivitách a které zde vyplouvají na povrch způsobem přinejmenším zajímavým. …

… Deska obsahuje dvanáct písní, z nichž deset má klasickou „rozhlasovou“ délku, tedy od 2:30 po 4:40. Jedinou výjimkou je závěrečný Vybledlý pták se stopáží 7:44. Přesto lze předpokládat, že na většině rozhlasových stanic Jeřábka a jeho písně neuslyšíte nikdy, i když kompozice některých skladeb jsou svou povahou vlastně klasické, jen tam dodat nějaké ty bicí a další nástroje, aby to znepokojivé ticho a z něj trčící sebebolavé poselství bylo více zaobaleno a tolik nekoukalo ven, tolik neznepokojovalo. Stejně tak kostlivec obalen masem a kůží přestává znepokojovat a můžete s ním jít na pivo.
      Napsal-li jsem, že Jeřábkův hlas není od přírody nápadně výjimečný musím dodat, že na druhé straně písním propůjčuje svým výrazem (zvláště jemným vibrátem ve vyšších polohách) jisté napětí, které je umocněno jednak aranží a volbou doprovodných nástrojů – třeba střídmými perkusemi, jednak právě poměrně řídkou partiturou, dávající dostatek prostoru nejen tonům, ale i tichu a napětí mezi nimi. Při diskusích o tom co je a není populární či nonartificiální hudba, se někdy zdůrazňuje jakási odpočinková nevážná funkce této muziky. U Jeřábka bych ovšem s touto charakteristikou neuspěl. Jsou to (stejně jako třeba právě u Buriana) vlastně docela vážné básně interpretované moderním způsobem. Někde se v nich hovoří o velkých věcech, jako je láska, duše, víra, touha, jinde jsou utkány z jednoduchého obrázku, z jednoduchých slov, ale ve výsledku vás uhranou stejně. Přepíšu-li text do souvislého řádku, zní jedna z takových uhrančivých vizí (a tedy celý text písně) třeba takto: „Byt je to napjatě mlčenlivý, jak jenom krotký byt být může. Jen občas ve stěnách ve spacím pokoji zaznívá šustění svlékané kůže.“ Být kantorem češtiny dokázal bych nad tímto textem odučit celou vyučovací hodinu jemných fines poetiky. Naštěstí jsem však víc, jsem posluchačem.
Jiří Moravský Brabec z recenze To srdce, Folk a country 2001