písničkář Jan Jeřábek

Pavel Klusák: Buď moje slunce

Třetí album Jana Buriana? Ano i ne: Buď moje slunce (vydal Primus) není deskou, na níž by Burian jen participoval v několika skladbách (viz starší Večírek rozpadlých dvojic), zároveň je tu však v roli jednoho z triumvirátu. Uvnitř něj pak funguje přirozená rovnováha: všichni hrají všude, všichni toho napsali přibližně stejně, a co kdo napsal, to si taky zpívá.

Burianovými spoluhráči jsou (na koncertech už přes rok) Jan Jeřábek a František Janče - zprvu objevy písničkářské soutěže o Ptáka Noha, později dvě třetiny jiného triumvirátu - skupiny Před vašim letopočtem, kde byl třetím do počtu skladatel a baskytarista Vlastislav Matoušek. Tady se kruh uzavírá: právě Matoušek byl přece tvůrcem stylového zabarvení Burianova předchozího alba Černý z nebe; tam tedy Burian ještě potřeboval aranžéra, nyní už se do orchestrace pustil spolu se svými spoluhráči sám.

Už potřetí se na Buď moje slunce setkáváme s Burianovými Hlídači slov - právě oni by mohli sloužit jako výmluvná ilustrace posunu hudební tváře Burianova písničkářství. Na zmíněném Večírku to bylo krotké blues u klavíru, Černý z nebe je pak změnilo v rázný rock undergroundové stylistiky. Třetí verze budiž dokumentem, kde se nachází Burian nyní: konvenční stylové příznaky bigbítu se vlastně vytratily, rockový tah paradoxně nikoli. Nonstylové nástrojové obsazení (které dominuje celé desce) klavír, akustická kytara a elektrická kytara vytváří ve všech aspektech celistvý a soběstačný zvukový prostor, který jako by byl smířlivě podanou rukou mezi písničkářskou jemností; rockovým rozběhem a ostražitostí (vůči formě i zvuku), vlastní soudobým avantgardistům.

Tři autoři desky se vymykají hierarchickému hodnocení, základní po zice každého z nich je úplně jinde. Nejnápadněji se běžnému pojetí písničky (Písnička byla přezdívka Hany Zagorové, vzpomínáte?) vymyká František Janče, jehož miniatury mají vždy už v samém jádru vklíněnou mimořádnost formy. Titulní píseň je doprovázena výhradně v malých sekundách (tedy řežavou disonancí půltónových intervalů), v jeho Hlemýždích si Jan Burian asipoprvně v životě zahrál sólo na sedm dob, závěrečná Vyprávěj (in C) se zase nehne z jediné harmonické funkce (bodejť by je ti trampové tehdy nevypískali, kdo to kdy slyšel, klavírní sólo na jediném tónu!) Jiné zbraně tasé psychologizující Jeřábek, jehož nezúčastněně popisované situace (Při cestě z práce, Je sama, nemůžeš mu to říct…) jsou zabydlené postavami jménem ona či on. Burian posbíral písně z různých koutů svého repertoáru; vědom si rozsahu svého nevydaného díla, skládá poslední dobou jen zvolna (zato výjimečně viz Na shledanou zítra, další ze série portrétů stáří), čímž se zároveň vyhnul nebezpečí hledání ztraceného tématu - problému na dnešní scéně docela zřetelného. Ze starších písní tu zní mj. Energetická podvodnice (bizarně s countryrockovým sentimentem), z éry Burianovy kapely Zvláštní vydání reggae Bez lásky.

Tendence k paralyzování veškeré stylové určitosti na desce spojuje tři autorské tváře, dovádí Burianův výraz do nejbohatšího hudebního kontextu, jaký měl zatím k dispozici - a snad už s konečnou platností upozorňuje na dva originální mladé písničkáře, kteří - jaká úleva - nenavazují na téměř nic ze stárnoucí generace českého folku. Zdá se, že tahle deska je originální v mnoha ohledech.

Pavel Klusák
Lidové noviny 19.1.1993