Vladimír Vlasák, MF
Oč nenápadnější jsou písničky grafologa Jana Jeřábka, o to hlubší vnitřní pohyb se v nich skrývá. Oč stručnější jsou jeho texty, o to podstatnější téma vyjevují. Desku nazvanou V samomluvě, kterou si Jeřábek sám vydal, lze směle přiřadit k projektům brněnského kytaristy Vladimíra Václavka, skupiny Rale i k písničkovým albům Oldřicha Janoty. Jeřábkova studiová skupina se jmenuje Další konec světa a do značné míry navazuje na bývalou sestavu experimentální skupiny Před Vaším letopočtem, kterou spolu s Jeřábkem vytvořili kytarista František Janče a hudební avantgardista Vlastislav Matoušek. Jeřábkova nová deska je niternější, jemnější a pokornější, než byla demonstrativně „nezávislá“ hudba tria Před Vaším letopočtem. Hlavním mottem Jeřábkových písniček může být poznávání a zvídavost. Jak texty,tak muzika jsou směrovkami k pocitům nebo způsobům uvažování,které míří pod povrch věcí. „Budu se dívat zpovzdálí jako mnich vrostlý do skály“ zpívá Jeřábek. Jeho písničky připomínají fotografie: nesoudí ani nechválí, ale obrazně vyjevují. „Vše je tak jak je“ napovídá posluchači autor ve své miniknížce Já tomu říkám Zen, jak tomu říkáš ty, kterou si lze vzít před poslechem alba k ruce. To ovšem neznamená, že bychom byli jakkoli tlačeni do společnosti východních filosofů. Jeden z nejstručnějších textů „Vítej, vítej ve mně, jsem čirá propast, ani náznak země“ je přece nádherným symbolickým obrazem „mlčenlivého ducha v prostoru“. Jen se člověku trochu zamotá hlava úzkostí z hloubky, možná i pod dojmem naléhavosti Jeřábkova hlasu a drásavých zvukových koláží kytary Františka Jančeho. Kdo chce může pobídnout vlastní fantazii při verši „Na zem spadl další list, vítr už ho nechtěl číst“ (text Milena Jeřábková) nebo si zameditovat při jednověté písni „Stejnou cestou jděte, jakou prošel rampouch v létě“. Přírodní motivy jsou pro písničkáře této školy typické a samozřejmě v sobě skrývají různé šifry, ale Jeřábek výtečně zpracovává i ryze civilní témata a svá vnitřní pozorování. V písni Zločin a trest zpívá o nesmazatelném otisku kdysi blízkého člověka ve své mysli. Skladba v samomluvě zobrazuje samotu, ve které člověk hraje všechny své role. Otázky Kde je moje já nebo Co je moje já (z písně Ve snu měla sen) prostupují několika skladbami včetně textu Jen jedna jediná, který si Jeřábek vypůjčil od arabského mystika Džámího. K Jeřábkovu písničkářství se velmi dobře přimyká netradiční hudba, v níž saxofon Víta Kahleho melodicky fantazíruje, zatímco baskytara Františka Jančeho pružně rytmizuje a svým temně zabarveným zvukem tónuje náladovost jednotlivých skladeb. Skladba Další konec světa dostala téměř jazzovou příchuť,hudba písně Zločin a trest je zase suše skřípavá zásluhou zvukového designéra Ondřeje Ježka. Jeřábkovy písně jsou k posluchači vlídné, i když vše o sobě neprozrazují. Na dotaz co znamená název písně Další konec světa, odpověděl: „No přece další konec světa…“
Vladimír Vlasák, z recenze desky V samomluvě, MF 1995